The Family in the 21st Century - příspěvek místopředsedy MKD

05.03.2015 | autor: Jan Gregor

Vážené dámy a pánové,

před tím než započnu svůj příspěvěk Vám chci sdělit, že je mi velkou ctí zde vystupovat před tak ctihodným publikem, a nutí mne k touze mít svůj příspěvek co nejkratší, jelikož se díky svému věku cítím spíše posluchačem, než-li přednášejícím.

Tématem mého příspěvku má být ochrana rodiny v legislativním procesu. Proč ? Je vůbec potřebná a vhodná? Na palčivé otázky současného společenského diskursu se budu snažit v průběhu odpovědět.

V současné době se v západním světě velmi často skloňuje téma tzv. „krize rodiny“. Co vlastně krize znamená? Krize, pojem pocházející z řečtiny, původně ze slovesa krino znamenající vybírat, posuzovat, měřit mezi dvěma opačnými variantami. Nejčastěji bylo toto sloveso používáno v kontextu počínání řeckých vojevůdců, kdy rozhodnutí v bitvě mělo zásadní význam, znamenalo vítězství, či porážku a smrt.

V současné velmi rychle se měnící době jsme vystaveni rozhodování velmi často. Pozadu nezůstává ani rozhodování o rodině a její budoucnosti. Proč? Jak je možné, že institut rodiny, který je již po dlouhá staletí ve společnosti ustálen a bez něhož by vlastně společnost ani nemohla existovat je v současnosti v krizi? Jednoznačně na tuto otázku odpovědět nelze. Skládá se z mnoha faktorů, mezi které jistě patří, ideologie genderu a rodinná politika, uplatňovaná formou legislativní ochrany rodiny.

V průběhu 2. poloviny 20. století přichází na scénu ideologie genderu, jejímž esenciálním cílem je redefinice rodiny. Abychom pochopili, proč je redefinice rodiny zásadním tématem genderu a feminismu (především poststrukturalistického), je třeba hledat kořeny této ideologie. Zde se vrátíme k tématu mého příspěvku. Ideologie genderu ze své podstaty bourá rozdíl mezi sférou soukromou a sférou veřejnou, neboť nazírání na rodinu optikou genderu je skutečně revoluční. Rodina je místem nelítostného boje o moc a následkem tohoto faktu musí být rodina považována za součást politiky a nikoli za soukromou sféru. Vyčlenění tradiční rodiny z veřejné sféry do sféry autonomní, považují zastánci genderu za typický příklad sofistikovaného nástroje patriarchátu a jeho útlaku. Jařmo patriarchálního útlaku je nejsilnější v heterosexuálním manželství, které není přirozeným stavem. Kořeny ideologie genderu vyrůstají z z lingvistických teorií frankfurtské školy a z teorií moci a diskursu Michela Foucaulta. Jde o typický produkt postmodernismu, kdy základním východiskem je přesvědčení, že naše poznání reality není nikdy svou povahou objektivní, ale že jde o lidský výtvor. Proto pokud si představíme muže a ženu, jejich charakteristiky, docházíme s Foucaultem k závěru, že jde o pouhé kulturní produkty. Dalším faktorem, pro gender typickým, je důraz na pojmy a jazyk. Foucalt jasně definoval, že diskurs je projevem moci (nebo ještě lépe jeho výslednicí). Pokud nějaká realita existuje, tak pouze v rámci jazyka. Pokud změníme jazyk (tedy výrazy pojmů, které používá), změníme tím i realitu.

Dle poststruktrualistického feminismu, dnes se překrývajícího s ideologií genderu je základním postulátem odlišení biologického pohlaví od sociálního pohlaví (tedy genderu), mezi kterými neexistuje žádná přirozená souvislost.

Na základě seznámení se s ideovými kořeny postrukturalistického feminismu tedy ideologií genderu, začínáme chápat, proč je pro nátlakové skupiny LGBTI (lesby, gayové, bisexuálové, translidé, intersexuálové) tak důležitá legislativa. Jejich východisko je naprosto stejné, jako východnisko komunistické. Žíjeme v době boje o moc, usilujeme o odjařmění společnosti, usilujeme o lepší zítřky.

V kontextu současnosti je zde možné poukázat na návrh novelizace zákona o registrovaném partnerství, obsahující možnost osvojení biologického dítěte partnera. Téma je to natolik obsáhlé, že by si zasloužilo příspěvek věnovaný pouze tomuto tématu.

Vrátíme-li se k původnímu tématu mého příspěvku, v českém prostředí proběhlo mnoho diskusí nad tématem vyšším míry ochrany rodiny v legislativě, tak i v legislativním procesu. Prvořadě se chci zmínit o idei zákona na ochranu rodiny. Musím se přiznat, že k tomuto pohledu jsem velmi skeptický, jelikož jako student právnické fakulty vím, že samotný zákon není všelékem, zákon má být až poslední společenskou instancí, nehledě na to, že by porušoval zásadu, kterou jsem již před chvílí zmínil, rodina má požívat od státu co nejvyšší míry autonomie, proto nejsem zastáncem dirigistického zákona ve smyslu „ochrany ohroženého druhu“. Proto je naprosto nutné systematické řešení. Naprosto diametrálně odlišné je východisko v případě změny ústavních zákonů, kde by se stát k ochraně rodiny a její autonomie explicitně přihlásil a to nejvyšší právní silou. Např. na základě Ústavy SRN ústavní soud SRN prohlásil stejné odvody u lidí s dětmi a bez dětí v části sociálního pojištění za protiústavní, neboť jsou v rozporu s právem rodin na podporu státu. Tento model je myslím hoden následování.

V posledních pár letech zazněly hlasy s požadavkem zařazení doložky „dopady na rodinu“, v rámci důvodové zprávy návrhu zákona. Ani tento návrh nepovažuji za šťastný, protože již z principu  nikdy nebude odpověď na tuto otázku negativní a považuji jej za nešťastné právní kutilství.

Velmi zásadním a často opomíjeným tématem, které ovlivňuje legislativu, je fakt našeho členství v EU. Rodinná politika stejně jako mnoho dalších agend samo o sobě do působnosti EU nepatří, přesto si zaslouží naší pozornost.

Především je nutné říci, že EU žádnou rodinnou politiku nemá. Rodina a její pojem se vyskytují v legislativě EU výjimečně. Především je nutné říci, že pokud dochází ke zmínění pojmu rodiny, je na tento pojem nahlíženo optikou politik svěřených do působnosti, tedy pravomoci EU, proto je rodina zmíněna především v právních textech v souvislosti s politikou antidiskriminační a politikou v oblasti volného pohybu osob, tedy ve sféře unifikace a harmonizace právních předpisů.

Dalším z nástrojů EU jsou tzv. soft varianty, kde se jedná z hlediska práva EU pouze o doporučení (nemají právní závaznost), jde o především o sféru koordinace politik, které ale nadále zůstávají v kompetenci států, avšak EU nachází vynucovací prostředky, jak členské státy k naplňování cílů „motivovat“. V českém prostředí se problematika koordinace politik členských států vynořila poprvé v kontextu tzv. „barcelonských cílů“(rok 2002), které doporučovali zřízení jeslí pro děti od 3 měsíců do 3 let s kapacitou 33% míst pro kojence. Barcelonské cíle byly přijaty v rámci tzv. otevřené metody koordinace, kde státy koordinují politiky mimo sféry kompetenci EU. Již na barcelonských cílech je jasně vidět, že z hlediska celoevropského, kooperačního pohledu převládá pohled na rodinu z hlediska zaměstnanosti. O to zásadnější a více rezonující je toto téma po roce 2008, kdy se zaměstnanost stala tématem číslo jedna. Tato změna se promítla i do dokumentu Strategie Evropa 2020 (politika zaměstnanosti, která zasahuje do tématu rodinné politiky), „de iure jsou doporučení příjimána v rámci této strategie (kam patří i podstatná část politiky zaměstnanosti) pouze nezávazná. Vymahatelná jsou oproti tomu jen ta pravidla, kde skutečně dochází k harmonizaci, tedy kde má EU svěřenou pravomoc vydávat právní předpisy. Po roce 2010 ovšem lze zaznamenat tendenci vymáhat nově i právně nezávazná doporučení. Děje se tak  prostřednictvím propojení s unijními zdroji finančních prostředků“[1]

Propojení je naprosto zásadní pro členské státy nově přivstoupivší, které patří mezi země, čerpající značné prostředky ze strukturálních fondů EU, mezi něž patří i ČR, proto jde o jistý faktický nátlak, jak právně nezávazné doporučení vymáhat.

Vrátíme-li se k politice volného pohybu osob, tedy ke sféře unifikace a harmonizace legislativy, dojdeme k zajímavým zjištěním, jakým směrem se Evropská unie ubírá.V kontextu institutu slučování rodin, který je součástí politiky volného pohybu osob došlo v průběhu posledních 30 let k zásadní redefinici rodiny, a to od poměrně úzce vymezené rodiny jako manžela, manželky a jejich dětí, až k současnému uznávání rodiny jako soužití partnerů, a to i těch registrovaných. Před deseti lety došlo k velmi zajímavému sporu mezi Radou a Evropským parlamentem, kdy Evropský parlament prosazoval povinnost uznávání i alternativních forem manželství a partnerství i v případě, že je členský stát nemá ve svém právním řádu uznán. Co by tato povinnost v důsledku znamenala? Občan Belgie se usadí v ČR za účelem zaměstnání. Díky svému belgickému občanství uzavřel sňatek se svým přítelem, který s ním do ČR přicestoval. V rámci procesu slučování rodin by na něj nebylo z hlediska českého právního řádu pohlíženo jako na registrovaného partnera (dle zák. o registrovaném partnerství), ale požíval by stejného právního postavení jako manžel, včetně daňových výhod s nimi související. Tento právní dualismus by způsobil vlnu ústavních stížností registrovaných partnerů, kteří by se domáhali stejného postavení jakých požívá belgický pár. Výsledek by byl navýsost jasný.

Proto je velmi nutné a vhodné ze strany členských států monitorovat dění v EU, včetně jejich politik, protože může mít zásadní dopady na rodinnou politiku v rámci členských států. Proto je velkým úkolem parlamentů členských států dostatečně situaci sledovat evropské dění a vyžadovat od Bruselu dodržovaní jednoho ze základních principů EU, a to subsidiarity.

Co sleduji v současnosti se smutkem je oslabení tradičních politických stran, které přímo souvisí s oslabováním role rodiny. Všichni dobře víme, že součástí legislativního procesu je boj zájmových skupin. Je otázkou, jak jsou politické strany založené na vůdcovském principu schopny vytvářet alternativy a hlubší stanoviska k rodinné politice, než jsou převzaté argumenty nátlakových skupin, které usilují o redefinici rodiny na základě genderové ideologie.

V rámci posledních pár slov chci tedy shrnout cíle pro naše zákonodárce. Je třeba rodinné politice věnovat soustavnou péči, soustředit se na úlevy pro rodiny s dětmi, snižovat daňovou zátěž pro tuto kategorii, uznat péči o domácnost jako produktivní práci, uznat autonomii rodin.

Děkuji vám za pozornost!

Příspěvek přednesen na konferenci ELC 2014 – The Family in the 21st Century dne 14. října 2014 v Parlamentu ČR

 

[1]    Belling Vojtěch, Evropská unie a rodinná politika, Sborník XIII. - mezinárodní konference o rodinné politice, 2014, str. 30

Sdílet


ZPĚT NA SEZNAM PŘÍSPĚVKŮ

Další blogy

Squatting? Děkuji, nechci.

Autonomní centrum Klinika na Žižkově už je od prosince 2014 okupováno politickými aktivisty,...

Rodinná politika v ČR pohledem exekutivy a soudní moci

Vážené poslankyně, vážení hosté, děkuji jménem Mladých...

Proč netruchlit nad výsledky amerických voleb.

V měřítku posledních desetiletí se jen malá část důležitých...

Proč MKD podporuje smlouvu CETA

CV MKD přijal na svém posledním zasedání usnesení ve kterám podporuje smlouvu...

Rodina pod palbou

Instituce rodiny má ve společnosti výjimečné postavení, ať už z sociologického,...


Naši partneři:

Už více než 20 let spojujeme mladé!