Proč netruchlit nad výsledky amerických voleb.

14.11.2016 | autor: Administrátor

V měřítku posledních desetiletí se jen malá část důležitých volebních výsledků ukázalatolik odchylnou od předcházejících kvalifikovaných odhadů, jako úterní vítězství republikánského kandidáta Donalda Trumpav amerických presidentských volbách. Jistě nelze říci, že by tento výsledek nebyl nikým očekáván, ovšempřípadné přesvědčení o Trumpově vítězství bylo vedeno spíše (jak se ukázalo, správnou) intuicí než (jak se ukázalo, selhavšími) exaktními předpoklady, kterév podobě předvolebních průzkumů a volebních modelů setrvale svědčily pro vítězství Hillary Clintonové.

V užším měřítku posledních několikalet se naproti tomu o nikterak neobvyklý jevnejedná. Jestliže výsledek referenda o vystoupení Spojeného království z EU sice nebyl předvídán jako pravděpodobný, ovšem byl alespoň připouštěn jako dobře možný, paknapř. zcela překvapivý výsledek 1. kola rakouských presidentských voleb se nynějšímu americkému scénáři dosti podobá. Ostatně již Trumpova neočekávaná cesta primárkami se vyznačovala stejně pozoruhodným vývojem jako závěrečný duel dvou kandidátů.

Z hlediska posledních desetiletí se také jen s málokterým výsledkem voleb vynořilotolik apokalyptických visívěštících katastrofické následky takové volby. V  rámci několika posledních let však ani to není neznámým fenoménem. Iracionální hysterie, jaká zavládala po „Brexitu“ dokonce i mezi některými profesionálními politickými komentátory je toho dobrým příkladem.

Ani tentokrát není důvodu se k takovému afektu- který se v USA v krajní podobě manifestuje násilnými bouřemi ve velkých městech, vyvolávanýmipředevším tou voličskou skupinou, jež za své hlavní přednosti jindy vyhlašuje především toleranci a mírumilovnost - připojovat. Není přitom pochyb o problematických rysech vítězovy osobnosti, charakteristické velkohubým světáctvím a neobyčejně drzou samolibostí.  Sama skutečnost, že Donald Trump za posledních 30 let přinejmenším pětkrát změnil svou politickou příslušnost z republikánské na demokratickou aopačně, je dostatečně výmluvná bez ohledu na odlišnosti amerického stranickopolitického systému. Co do osobní mravnosti, či spíše jejího nedostatku, si však oba kandidáti byli pozoruhodně podobní. Pro zhodnocení tohoto volebního výsledku, navazujícího na volbu, pro kterou tentokrát bezezbytku platila otřepaná floskule o „volbě menšího zla“, tedy musíme sáhnout po jiných kriteriích.

Klíčový příznivý dopad těchto voleb musí být vymezen negativně. Je jím porážka americké progresivní levice, porážka přezíravosti a výsměchu k zavedeným hodnotám, stále ctěným velkou částí americké společnosti, porážkapolitické korektnosti, porážka přemrštěných aspirací některých politicky agilních menšin. Tento výsledek je tak velkým mementem pro politiky západního světa, do nějž se právem troufáme a chceme řadit i my.  Ukázal, že značná část lidí nesdílí liberální thesi o relativnosti západních hodnot, podle níž má být vůdčí idejí společnosti paradoxně právě absence takových idejí, případně absence jakékoli hierarchie mezi nimi.

Je ale namístě zmínit i zcela konkrétní positivní důsledky zvolení republikánského presidentského kandidáta. Jedním z nejpřednějších je otázka nominace soudce Nejvyššího soudu USA na místo uprázdněné po zjara zvěčnělém AntoninuScaliovi,  jednom z historicky nejvýznamnějších intelektuálních leaderů soudu. Jeho odchodemse totiž v této instituci stal většinovým liberální, vysoce aktivistický proud, prosazující levicovou politickou agendu prostřednictví soudní moci, bez ohledu na dikci ústavy a mimo demokratickou kontrolu. Zvláště význačným příkladem takového postupu je loňské rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud ve dvě stě let staré americké ústavě nalezl právo stejnopohlavních párů na uzavření manželství… Panovala velmi důvodná obava, že zvolením demokratické kandidátky by byl tento neblahý a veřejnost štěpící trend v Nejvyšším soudě na dlouhá léta zafixován.

Jinou skutečností, která může pravicového pozorovatele těšit, je řada kvalitních osobností, které s Donaldem Trumpem spolupracují. Čelné místo přirozeně zaujímá příští vicepresident Mike Pence, úspěšný, kultivovaný a hluboce konservativní guvernér Indiany. Mezi další patří na příklad oblíbený bývalý New Yorský starosta Rudy Giuliani, proslulý svým odhodlaným postupem po útocích z 11. září, či dr. Ben Carson, neurochirurg, uchazeč o republikánskou presidentskou nominaci a výrazný podporovatel hnutí Tea Party.

Právě Pence a Giuliani mohou představovat jistou protiváhu Trumpovapatrného sklonu k isolacionismu. Oba totiž patří mimo jiné mezi podporovatele vybudování protiraketových základen ve střední Evropě, tedy plánu, který byl opuštěn za presidenta Obamy a jehož součástí měla být radarová základna na českém území. Zůstává ale otevřenou otázkou, jaká bude definitivní podoba Trumpovy zahraniční politiky. Posilování amerického isolacionismu by pro Evropu nebylo příznivou zprávou, větší míra zahraničněpolitického realismu v duchu koncepcí doktora Kissingera naopak ano. Budou-li tím evropské státy motivovány k vážnějšímu přístupu k vlastní obraně a k posilování své účasti v NATO, půjde o velmi žádoucí následek. V každém případě není mnoho důvodů, proč tesknit po místy krajně naivní zahraniční politice Baracka Obamy, Hillary Clintonové či Johna Kerryho.

Vavřinec Klener

Autor je místopředsedou krajské organizace Praha a studentem práv.

Sdílet


ZPĚT NA SEZNAM PŘÍSPĚVKŮ

Další blogy

Dobré rozhodnutí rakouských lidovců

Výsledky rakouských parlamentních voleb musí působit mimořádně...

Lidovci a Starostové - promarněná šance?

Během posledních šesti měsíců jsme byli svědky obtížného vzniku koalice mezi...

Zbytečný festival

Snáď prvý raz sa obe strany "konfliktu" zhodnú na názve akcie...

Co přinesla vládní krize

V květnu jsme byli svědky půtky, která se strhla mezi vládními stranami kvůli...

Zdravice sjezdu KDU-ČSL v Praze

Vážené sestry a bratři, Rád bych vám z tohoto místa poděkoval, že k...


Naši partneři:

Už více než 20 let spojujeme mladé!